Anime klub Děčín

Tak, vrátila jsem se do pracovního procesu (jsem teď znalec pracovního práva, bacha na mě XD!), takže pokračujeme s dalším dílem, máte to jako malou odměnu za vysvědčení, doufám, že si ji všichni zasloužíte ! A můžeme společně očekávat další díl, postavy nám systematicky ubývají XD, takže jsem zvědavá, co bude dál.

Ztráta

V astrální sféře krvácející Natsuki sledovala, jak ze zraněného mnicha vysává démonka téměř všechnu spirituální sílu. I když mu chtěla strašně moc pomoci, tak nebyla schopna se zvednout. Mohla jen sledovat, jak je mnichova bledá záře pohlcována jasnou smaragdovou září.

Musí tu být způsob, jak mu pomoci, no tak, Natsuki, mysli přeci, znělo jí v hlavě. Ale žádný nápad nepřicházel a mnich stále více přicházel o svoji energii. Bojovnici pomalu začala opouštět veškerá naděje, že by se odsud mohli dostat živí.

Takže takhle umřu? V tomhle podivném, neforemném světě? Tady, kde žijí démoni a potůčky zpívají a stromy tancují a obloha…

Stromy tancují, blesklo jí hlavou. Pane bože, nejspíš už šílím, ale musím to vyzkoušet, sice pravděpodobnost, že se to povede, je mizivá, ale i tak to snad zabere, říkala si bojovnice pro sebe. Z hlavy vytěsnila veškeré myšlenky a soustředila se na vánek proudící vzduchem. Byla to technika, kterou vrazi používali k tichému a neslyšnému běhu, pomocí představ o tom, že jsou jen obyčejný vánek.

Natsuki se na tuto představu chvíli soustředila a najednou se rozplynula. Nikde ji nebylo vidět. Toho si však démonka nevšimla. Natsuki ve formě vánku proletěla za démonku a tam se také neslyšně zformovala. Co nejrychleji tasila dýku a probodla démonku. Ta vykřikla a ihned upustila mnicha na zem. O vteřinu později okolí naplnilo fialové světlo. Jakmile zmizelo, démonka stála několik metrů od Natsuki. Na jejím hrudníku byla rána od dýky, která jí projela tělem.

„Pěknej pokus, holčičko, ale já toho vydržím o hodně víc než jen tohle“, začala se smát.

„Fajn, alespoň to bude zábava“, odvětila pobaveně vražedkyně a opět se rozplynula. Démonka najednou ztuhla a na obličeji se jí objevil výraz, prozrazující, že je hodně naštvaná. Začala se rozhlížet kolem sebe.

„Kdy jsi, ukaž se! Dělej!“

Jako odpověď jí přišla dýka, která se vynořila odnikud a letěla směrem na její černé oko. Démonka na poslední chvíli udělala úhybný manévr, což jí zachránilo život. Jakmile ji dýka minula, opět zmizela. Démonka nevěděla, co dělat, a s vystrašeným výrazem sledovala okolí kolem sebe. Když tu náhle uslyšela hvizd ostří ve větru. Následovala ostrá bolest, prozrazující, že ji něco zasáhlo do ocasu.

S bolestivým řevem se otočila a viděla, že kus jejího ocasu je useknutý. Ani nestihla otevřít pusu, když jí další útok probodl rameno. Rychle se za něj popadla. To už ji ale dýka, vynořující se odnikud, prořízla tvář. Démonka zpanikařila a začala kolem sebe střílet energetické výboje.

„Nech mě. Nech mě být!“, křičela kolem sebe, ale slyšela jen vítr. Když těsně unikla dalšímu útoku smrtící dýky, něco jí došlo. Usmála se a zůstala stát na místě. Jakmile kolem sebe cítila proudit vítr, vytvořila kolem sebe mrazivý oblak.

Ve vzduchu se zhmotnila promrzlá Natsuki a ihned se začala třást zimou. Démonka se vítězoslavně usmála a zaútočila na ní svými pařáty. Vražedkyně ale rychle uskočila stranou. V tu chvíli démonka zvedla ruce a zařvala něco démonským jazykem. Objevil se oslňující záblesk a kolem vražedkyně stálo několik stejných démonek.

„Jaká z nás je pravá? Poznáš to dřív, než tě zabijeme?“, smály se. Poté se všechny vrhly na válečnici.

Jedna z démonek přímo zaútočila na Natsuki svými pařáty, avšak vražedkyně se jí vyhnula a místo v jejím cíli skončily její ostré pařáty v jiné démonce, která zachraptěla a padla na zem mrtvá. Natsuki využila situace a rychle podřízla hrdlo bytosti, která na ni prve zaútočila. Další vyvolala ze svých prstů blesk. Vystřelila ho dívčiným směrem. Ale i to se ukázalo jako nepříliš efektivní, neboť Natsuki se vymrštila do vzduchu a blesk spálil na popel další dvě vyvolané bytosti.

Dobrá, už jich zbývá jen šest, pomyslela si vražedkyně. Skrčila se a provedla elegantní otočku, ze které oddělila pomocí dýky nejbližší démonce hlavu od těla.

„Zabiju tě!“, vykřikla další a vrhla se po vražedkyni. Povalila ji na zem a začala ji dusit. Natsuki si jen usmála a rozplynula se. Sokyně překvapením vyvalila oči. Než se však stačila vzpamatovat, probodla jí zezadu dýka krk. Nehybné tělo spadlo na zem. Jedna z bytostí začala kolem sebe metat energetické koule. To ale spálilo dvě její spojenkyně. Jedna z démonek zasyčela a vykřikla: „K čertu s tebou, zabiji alespoň toho mnicha!“

Rozběhla se směrem, kde ležel zraněný mnich. Natsuki se ve formě větru pustila za ní. Bohužel jí zasáhl ledový proud vzduchu od druhého stvoření a bojovnice se opět proměnila do své fyzické podoby.

Ne, to ne. Takhle u ní nikdy nebudu včas, znělo jí v hlavě. To už ale démonka napřahovala svou ruku s pařáty, aby zabila nebohého mnicha. Natsuki se rozpřáhla a vší silou hodila dýku. Ta na poslední chvíli zasáhla cíl a odřízla ruku od zbytku těla. Démonka padla na kolena a řvala bolestí. To už ale u ní stála vražedkyně. Démonka vzhlédla a podívala se do chladných očí vražedkyně.

„Je konec“, řekla vražedkyně a s výkřikem zabořila čepel své dýky do hlavy astrální démonky. Jakmile dýku vytáhla, mrtvola dopadla bezvládně na zem. O chvíli později se objevila záře a tělo zmizelo, stejně jako těla klonů, které vyvolala. Natsuki na nic nečekala a rychle doběhla ke zraněnému Saitovi. Rychle si sedla vedle něj.

„Neboj se, to bude v pořádku“, říkala roztřeseným hlasem. Saito, který měl po těle obrovské popáleniny, řekl: „Ne, démonka ze mě vysála až moc energie, já už se vrátit nemohu.“

Snažil se mít klidný hlas, avšak bylo poznat, že ho tato slova velmi bolí, stejně jako zranění, která měl na těle.

„Ne. Určitě se něco najde, něco, já nevím co…“ Bojovnici se zalily oči slzami. Saito se jen smutně usmál.

„Jen bych se chtěl zeptat, jak jsi to udělala? Myslím to rozplynutí“, zeptal se Saito. Natsuki začaly slzy stékat po tvářích.

„Normálně tím utišujeme svůj běh a chůzi, ale když jsem viděla ty vlnící se stromy, napadlo mě, že tady pevné věci nemusí mít až tak pevnou podobu a proto jsem to vyzkoušela“, řekla smutně bojovnice.

„Vynikající“, zasmál se Saito a ztěžka vydechl. Poté ale ze sebe vydal: „Vám už také nezbývá moc času a přechod portálem je velmi náročný. Mohl by vás vyčerpat natolik, že byste byla potom ochromená.“

„To je jedno, budu tady s tebou“, řekla rozhodně Natsuki.

Saito ale rázně odvětil: „Ne. Nemůžeš. Moje forma se stejně za chvíli rozplyne a ty bys tady bloudila sama. Musíš jít zpátky.“

Každá slovo mu dělalo obtíže vyslovit. Válečnice začala vzlykat.

„Jen mi slibte, slečno, že se pokusíte přidat k mnichům harmonie. Vím, že vás vezmou do svých řad. A uvidíte, že budete mít přátele.“

Oči se mu pomalu zavíraly.

„Chyťte mě za ruku, prosím.“

Natsuki uchopila mnichovu ruku. Náhle se objevila slabá bílá záře kolem mnicha a jasná rudá záře kolem vražedkyně. Bílá se poslušně začala vlévat do té rudé.

„Zde vám dávám, co mi zbylo z mé energie. Aby… Abyste mo-mohla… Projít…“, vydechl mnich a jeho tělo se rozplynulo.

Natsuki chvíli nebyla schopná pohybu a jen stále hleděla do míst, kde před chvílí leželo tělo mnicha. Pak se zvedla a s uslzenýma očima pohlédla na bránu. Chvíli jen tak stála a hleděla přímo, ale po chvíli se rozběhla a skočila do oné bílé záře. Všechno najednou zmizelo a všude byla tma.

Poté uviděla bílé světlo a to se rychle přibližovalo. Během pár vteřin ji pohltilo a ona opět upadla do temnoty. Ale bylo to jiné než předtím. Cítila, že leží na něčem mokrém. Cítila, že jí na obličej dopadají dešťové kapky. A slyšela, že někdo nad ní dýchá. Prudce otevřela oči a vyskočila na nohy. Před ní stál Panda v kraťasech a propálené košili. Na opasku mu vyselo několik lahviček a čutor s lektvary. Díval se na Natsuki se zachmuřeným výrazem. Než stačil někdo z nich cokoliv říct, ozval se kousek od nich hlas.

„Ta holka patří mně, Mitsuo!“

Oba se tím směrem otočili. O strom se opíral mladý muž s dlouhými, červenými vlasy a stejně červenýma očima. Na sobě měl černý dlouhý kabát, z jehož rukávů vysely ocelové řetězy. Nohy mu zakrývaly dlouhé černé kalhoty a velké pokované boty.

Na tváři vyloudil temný úšklebek. Natsuki vytřeštila oči a dala si ruce před pusu. To ne, blesklo jí hlavou. Generál Arashi je tady.

Doporučuju k tomu pustit Placebo – This Picture. Opět moc pěkné .

Brána

V promočené zemi před vchodem do jeskyně ležela nehybně dvě těla. Jedno patřilo mladému mnichovi harmonie, druhé pak stínové bojovnici. Sice vypadali, jako by už nežili, ale nebylo tomu tak. Alespoň prozatím.

Nacházeli se v astrální sféře. Oba pozorovali oblohu oné sféry a aspoň na chvíli zapomněli na všechno to zabíjení a smrt kolem nich. Natsuki nemohla spustit oči z úžasných tvarů, které barevná obloha vytvářela z mraků a par. Dokonce zapomněla i na čas a mnichova varování ohledně jejich návratu do těl. Když vtom ji ze snění vytrhl hlas patřící jejímu společníkovi.

„Slečno, už bychom raději měli jít. Přeci jen to bude jistější“, řekl mladý mnich.

„Oh. Pardon, nějak jsem se zasnila a ztratila pojem o čase. Omlouvám se…“, sklopila hlavu.

Mnich se jen usmál a řekl: „To se neomlouvejte. Sám jsem tu kdysi strávil mnoho času. Takže vím, jak tomuto místu člověk lehce podlehne.“

Poté ji chytl za ruku, ale ona se rychle vyškubla z jeho sevření.

„Moc se omlouvám, slečno. Já jen… To je jedno“, vydral ze sebe mnich.

„To nic“, odpověděla smutně bojovnice.

Poté oba mlčky pokračovali v cestě. Míjeli mnoho podivných věcí, počínaje kroutícími se stromy a konče šeptajícím potůčkem. Ale po celé cestě nenarazili ani na jednoho člověka nebo zvíře. Najednou ticho přerušil slečnin hlas.

„Moc se ti omlouvám, že jsem tě napadla a témeř zabila…“

Na chvíli se odmlčela a sklopila hlavu.

Poté ale pokračovala: „Já ale musela. Můj pán nakázal oddílu, ve kterém jsem byla já, abychom vás našli a zabili, a ten, kdo neuposlechne jeho rozkaz, ten bude ztrestán. A já mu hodně dlužím. Protože mi zachránil život pod podmínkou, že mu budu sloužit.“

Poté přestala mluvit, protože se jí začal třást hlas, pohlédla na mnicha a z hnědých očí jí tekly pramínky slz.

I přes téměř vynechávající hlas pokračovala dál. „Já vím, že je zlý a že mu na mě nezáleží. Jsem přeci jen jeden z jeho vrahů, někdo nahraditelný. Ne jako jeho kapitáni a generálové. Jen pěšák. A je mi moc líto, že ten, kdo se ke mně chová nejlépe za celý život, je ten, koho jsem musela zabít.“

To už však hlas ztratila úplně a začala plakat. Podlomila se jí kolena a ona se posadila na své nohy. Obličej zabořila do dlaní a plakala.

Mnich si vedle ní klekl a řekl: „To je v pořádku, slečno Natsuki. Já to chápu. I já to neměl lehké a nebýt mnichů harmonie, kteří mě přijali do svých řad, bych možná ani nežil. A za nic vás neobviňuji, jen posloucháte rozkazy.“

Natsuki se na Saita podívala uslzenýma očima, jakoby koukala na nějaký přírodní zázrak.

Saito však pokračoval dál: „Ale pokud jsou na vás opravdu tak zlí, tak se k nám přidejte a cestujte s námi. U nás nebudete nahraditelná. U nás budete součást našeho týmu. A já vím, že vás ostatní přijmou stejně jako já.“

Všechno, co řekl, bylo tak neuvěřitelně přesvědčivé a upřímné, že tomu mladá vražedkyně ihned uvěřila. Aby také ne, když její vlastní spolubojovníci k ní byli tak odtažití a podezřívaví, že si připadala, jakoby k nim ani nepatřila. A když něco potřebovala, všichni k ní byli chladní a nic pro ni neudělali, nikdo, komu by se mohla svěřit, a proto se začala na tom hrozném místě bavit s dušemi padlých.

A když tam předevčírem poprvé uviděla tohoto mnicha v jeho astrální podobě (a spletla si ho s duší), něco jí prozrazovalo, že bude o dost přívětivější než ostatní.

Mnich jí opatrně, s vřelým úsměvem, setřel slzy z očí a ona mi padla kolem krku a rozplakala se.

„Neplačte, slečno, to je v pořádku“, uklidňoval ji mnich.

Po chvíli si Natsuki opět stoupla a řekla: „Děkuji, že jsem se vám mohla svěřit. Já jen, že jsem se žádnému člověku nemohla svěřit se svými problémy. Děkuji…“

„To je v pořádku“, řekl vlídně mnich, „pojďme pokračovat.“

A společně vyrazili dál po kroutící se cestě k bráně. Cesta probíhala v klidu a oba si povídali o všem možném. A Natsuki byla šťastná, že konečně nalezla někoho, ským si může být blízká. Moment, co když mě chce jen využít? Co když mi chce také ublížit?, začala uvažovat a pohlédla na vřelou mnichovu tvář. Ne, to ne. Poznám, kdy člověk myslí věci vážně a kdy jen blafuje, rychle zapudila ony myšlenky.

„Děje se něco? Vypadáte ustaraně, Natsuki“, otázal se mnich.

„To je v pořádku. Nic se neděje“, usmála se Natsuki. Chvíli si jen tak vyměňovali úsměvy, když vtom došly k podivné bílé bráně, ve které byla bílá záře.

„Tak jsme na místě. Teď stačí jen…“

„Tudy nikdo neprojde!“, ozval se tajemný hlas.

Oba se bleskově otočili po směru hlasu. Před nimi stála ženská postava. Kůži měla šedou a na ramenou modré tečky. Místo vlasů měla dvě obrovské rohy, vyrůstající z čela. Pod jejich kořeny se nacházely dvě černé oči. Rty měly fialovou barvu. Na rukou měla obrovské drápy, které měly kolem dvaceti centimetrů. O málo kratší byly na jejích nohách. Ze zad jí vyrůstal obrovský šedý ocas. Oblečena byla pouze v bílé dlouhé sukni, sahající jí až po kotníky.

„Astrální démon…“, řekl s nechutí Saito a na démončině tváři se objevil temný úsměv.

„Ano, a vy se stanete mojí potravou. Vysaji z vás všechnu spirituální sílu, kterou máte!“, začala se démonka smát.

Saito instinktivně vyvolal kolem něj a jeho společnice štít. Démonka se k nim pomalu blížila.

„Tvůj štít…“

Namáčkla se na vnější stranu energetické kopule a prošla skrz.

„…je mi vážně k smíchu.“

Saito tedy štít zrušil a vytvořil energetickou kouli, kterou vystřelil na onu bytost. Bohužel ta jen tak mimochodem zvedla svoji dlaň s pařáty a kouli chytla. Znuděně její sílu několikanásobně zvětšila a vystřelila zpět. Mladý mnich jen vytřeštil oči, než do něj čistá energie narazila a odmrštila jej několik metrů dozadu.

Mnich zařval bolestí a dopadl na záda. Vražedkyně se rychle dostala k ní a provedla mistrný výpad svou dýkou na krk bytosti. Ta se ale rychle vyhnula a z rukou vyvolala mrazivý oblak, přímo na nebohou bojovnici. Ta ale neváhala, dala k sobě rychle ruce, něco potichu zašeptala a proběhla obrovskou rychlostí mrazivým oblakem, bez sebemenší újmy. Démonku to zaskočilo a toho Natsuki využila a prosekla jí dlaň.

Démonka rychle odskočila a naštvaně zasyčela. Natsuki ale na nic nečekala a zopakovala útok. Než však stihla seknout, démonka ji vrazila pařáty do břicha. Natsuki vytřeštila oči bolestí a překvapením a vydala ze sebe tiché zaúpění. Démonka druhou dlaní ovinula vražedkyni kolem krku. Natsuki neúspěšně popadala dech a kulila očima.

Démonka se zlověstně usmála a řekla: „Neboj se, tebe zabiji také, ale až později.“

S těmito slovy vytrhla své pařáty z břicha nebohé slečny a odhodila ji. Natsuki s obrovskou ránou dopadla na zem a vykřikla bolestí. Poté se podívala slzícíma očima Saitovým směrem. I přes velké popáleniny se plazil k ní, aby ji pomohl. To ho ale chytila démonka. Zvedla ho za krk stejně jako vražedkyni před tím.

„Ty budeš první, kdo zemře!“, začala se smát démonka.

„Já… tě… po-porazím!“, vydal ze sebe s potížemi kouzelník. Démonka se smála.

„Ty mě porazíš? Teď bys neporazil ani mouchu, natožpak mě.“

Poté se přestala smát. Kolem ní se vytvořila smaragdová záře, která začala pohlcovat bílou záři kolem mnicha.

Mezitím v Agnionu pokračoval boj dvou existencí. Liščí víly, která měla v sobě duši Flavulpa, a podivného mladíka, který vypadal jako divoké zvíře.

Ten už ale byl velice zraněný a víla měla navrch. Siin obrovský liščí stín se snažil zadupat mladíka do země, ale ten se vždy na poslední chvíli vyhnul.

Je to těžší, než se zdálo. Ta liščí dáma je silná až moc. Navíc ten silný déšť mi také zrovna nepomáhá. Měl hned někam odběhnout a dál si chvíli pauzu. A potom, až bych nabral dech, vymyslím, jak ji porazit, běhaly mu hlavou myšlenky. Nedaleko od něj si všiml zlomeného stromu, který nehořel nebo který díky dešti byl už uhašen. Svým dlouhým jazykem se zachytil o jednu z jeho větví a vymrštil se na ní. Právě včas, aby ho minuly drápy víly.

„Neboj se, za nedlouho se vrátím a pak to dořešíme“, řekl uštěpačně neznámý, vymrštil se a zmizel v části lesa, která byla relativně netknutá destrukcí.

„Jestli přijdeš znova, tak nebudu tak milostivá jako teď a zničím tě bez slitování!!!“ řvala Sia směrem, kterým zmizel. Poté zavrčela a vyrazila k vesnici, kterou měla v plánu srovnat se zemí.

A další

Dítě temnoty

Déšť nepřestával a stále více znemožňoval dvojici mladých lidí prchat rychle. Onou dvojicí byla mladá dívka s dlouhýma černýma šatama, velkýma modrýma očima, velmi světlou pletí a obličejem, který jakoby ani nebyl lidský. Spíše patřil umělé figuríně či panence. To podtrhoval fakt, že na sobě měla dívka černé šaty plné krásných detailů. Vlasy jí zdobila velká černá mašle. Pro tuto chvíli ji ale nasáklé šaty velmi zpomalovaly a na jejím obličeji bylo velmi zřetelně možné vidět, i přes její velmi neživý výraz, že je velmi unavená.

Před ní běžel mladík s téměř stejně bílou pokožkou, ale jeho obličej hýřil emocemi. Měl krátké zelené vlasy a velké světlomodré oči (avšak ne tak jako jeho společnice). Na sobě měl pouze šedou košili a kraťasy. U pasu se mu houpaly dvě katany, které mu na rychlosti moc nepřidávaly, a kolem krku se mu houpal na řetízku divný symbol. Oba už uběhli několik mil a rychle se začala objevovat únava.

Dívka padla na kolena. Oblohu lemovaly blesky a hromy každou chvíli prolamovaly bubnování kapek. Mladík si všiml své společnice a rychle k ní doběhl.

„Neboj, zlatíčko, jsem u tebe. Pomůžu ti, jen ještě chviličku vydrž, prosím“, říkal chlácholivým hlasem, ale v jeho očích se zrcadlily slzy, když viděl svou lásku takhle trpět. Dívka stále měla stejně nemněný výraz, avšak nepravidelně a rychle dýchala. Po chvíli se chytila partnerovy ruky a ten jí pomohl vstát. Poté pokračovali v útěku. Po několika minutách běhu lesem konečně dorazili na jeho okraj. A před nimi se rozprostřela louka, na jejímž konci bylo několik světel.

„Koukej, světlo, určitě tam najdeme nějaké místo na odpočinek!“, řekl mladík s radostí a vyčerpáním v hlase.

Jelikož byli oba velmi vyčerpání, neběželi, ale šli rychlou chůzí přes promočenou louku. Jejich síly už byly na minimu a vpřed je hnala jen síla jejich vůle. Avšak najednou se mladík zarazil. Družka udělala to samé.

„Slyšíš to? Ten divný zvuk?“

Dívka jen lehce pokývala hlavou, aby svému partnerovy odpověděla. Ten se na ni otočil a vytřeštil oči. Rychle ji odstrčil z cesty a bleskově vytáhl katanu. Právě včas, aby blokoval útok sekerou. Tu držel strašák. Hadrový panák s kloboukem a rudýma očima sledoval mladíka. Jeho rozšklebená pusa najednou vydala děsivý zvuk.

Mladík jediným rychlým pohybem tasil druhou katanu a prořízl strašákův trup. Z něj začala vylézat mokrá sláma. To ale strašáka očividně nezpomalilo a začal ještě agresivněji útočit. Jeho lidský soupeř vykrýval jeho útoky, jak jen mohl, ale už by opravdu moc vyčerpaný. Pak tedy vzal poslední zbytek sil a několika rychlými máchnutími katanou rozsekal svého oponenta na kousky.

Hluboce oddechoval. Bohužel se za ním vynořil další strašák a zaútočil kopím dříve, než bojovník stačil zareagovat. Ten z instinktu zavřel oči a katany dal do obrané pozice. Náraz však nepřicházel a proto oči opět otevřel. Strašák stál strnulý proti němu a jeho tělo sebou škubalo.

Vedle mladíka stála jeho družka a s výrazem nevinné panenky držela slaměnou figurku v rukou. V její pomyslné hlavičce byla zabodnutá jehla. Dívka koukala na klepajícího se strašáka a pomalu zabodávala svou jehlu hlouběji do své figurky. Když jehla prošla skrz celou hlavu, ozvalo se křupnutí a strašák nehybně padl k zemi. Mladík se na dívku letmo usmál, ta mu odvětila svým nepřítomným pohledem. Oba si pak všimli, že k nim běží z okrajů louky minimálně dvacet těchto stvoření, která je chtěla zabít.

„Neboj se, já tě ochráním. I kdyby mě to mělo stát život.“

S těmito slovy si stoupl do směru běžících slaměných postav a zaujal bojový postoj. Najednou se v dáli od světel do vzduchu vznesla jiná postava. Měla křídla a rychle se vzduchem přibližovala k dvojici. Byla ve vzduchu neuvěřitelně rychlá a obratná. Mladíky byl připraven na jakýkoliv vzdušný i kouzelnický útok. Jaké však bylo jeho překvapení, když postava přelétla těsně nad strašáky a z kouzelné hole na ně začala sypat drobné věci, které se na ně přilepily a vybouchly.

Neznámá postava potom udělala ve vzduchu několik efektivních otoček a přistála kousek od něj. Pomalými kroky šla ke dvojici. Bojovník sklopil katany, ale byl připraven s nimi kdykoliv zaútočit, bylo-li by třeba. Vysoká slečna přišla až k nim. Mokré hnědé vlasy měla k lopatkám. Oči byly svítivě modré a pusa se kroutila do nepříliš laskavého tvaru. Oblečena byla do černého hábitu, jehož spodní část zdobila červená kytka s trny. Na zádech měla černý plášť.

V ruce držela velkou kouzelnou hůl stejné velikosti jako samotná kouzelnice. Na jejím spodku byli tři železné bodce zosobňující kořeny. Z vršku trčela koule, na níž byla stovka pampeliškových padáčkovitých semínek. Ovšem nejimpozantnější byla její křídla. Jedno bylo typické andělské, pokryté býlím peřím. Avšak to druhé bylo z černé kožené blány, podobající se démonickým křídlům.

Mladík se uklonil a řekl: „Děkujeme, že jsi nám pomohla.“

„Řekněte mi nějaký racionální důvod, proč nemám litovat toho, že jsem zničila svoje loutky na obranu mojí vesnice“, ironicky odpověděla kouzelnice.

„Ony na nás zaútočily, jen jsme se bránili!“, odvětil mladík prudce.

„A na co myslíš, že asi tak byly postavený? Aby vám uvařily čaj?“, vykřikla na něj.

Mladíka to zarazilo a nic neříkal. Kouzelnice si hluboce oddechla a promnula oči.

„Kdo aspoň jste, když jsem kvůli vám rozbila svoje strašáky“, s nepřívětivým výrazem se dívala na mladíka.

„Já jsme Kami, jeden z posledních samurajů. A tohle je… Doll.“

Dívka nepřítomným výrazem pohlédla na jejich zachránkyni. Kouzelnice lhostejným pohledem sledovala mladíka, ale jakmile se podívala na Doll, vytřeštila oči a rychle kolem sebe vyvolala zvláštní auru. Pak se ďábelsky usmála.

„A pročpak ji nenazýváš jejím pravým jménem?“

Kamimu spadla brada a Doll vytřeštila obrovské oči, takže vypadaly ještě větší, než byly.

„Že ano, Yuki, zosobnění temnoty, nemám pravdu?“

Při těchto slovech se Doll zalily oči slzami a zalapala po dechu.

„Jakto, že… To… Jak?“, samuraj ze sebe vydal a nemohl jak pokračovat.

„Klid, vážení, dokud mám kolem sebe tuto auru, tak můžu tvé jméno říkat kolikrát budu chtít a nic se mi nestane.

A jakto že o tobě vím? Jelikož mám úžasnou knihu o temných silách a tam je zapsáno, že temnota potřebuje nějaké tělo, ve kterém bude uvězněna, aby neuvrhla celý svět do věčné noci. Temnota je vždy přitahována k nějaké holčičce s magickým potenciálem a usadí se vní. Bohužel tím jí vezme schopnost řeči až na několik slov, včetně jejího jména, a pokud je její jméno někým vysloveno, stane se mu nějaké neštěstí, povětšinou něco hodně bolestivého. Ale jen málokdy smrtelného. Mimo to hostitelky vypadají jako panenky a jsou předem předurčeny. V knize je výpis hostitelek od úplného začátku až po dalších dvacet dalších generací po tobě.“

Kouzelnice mluvila s takovým zaujetím, že si ani nevšímala deště a blesků. Když skončila, zatřepotala křídly a opět zvážněla.

„Mé jméno je Mary a jsem kříženec anděla a démona, jsme velmi vzácná rasa“, pověděla jim.

„Potřebovali bychom nějaké přístřeší na noc a jídlo, nebudeme dělat problémy, slibuji“, řekl Kami.

Mary se zamračila a s vážným hlasem řekla: „Tobě klidně nějaké místo ve vesnici poskytnu, ale jí ne. Nechápej mě špatně, ale není dobré mít ve vesnici nositelku temnoty. Mohla by ji vymazat ze světa.“

Kami se ale hned útočně ohradil: „To by nikdy neudělala!“

„Ani nemusí chtít, ale to se někdy hostitelkám stává, že kolem nich se nedějí dobré věci!“, vykřikla na něj čarodějka. Samuraj svěsil hlavu a otočil se na Yuki. Ta na něj hleděla svým nemněným výrazem.

„Pojďme někam jinam, zlatíčko.“

Otočili se a šli do louky, ze které na ně zaútočily prvně strašáci.

„Počkejte!“, ozvalo se za nimi. Oba se otočili.

„Jen na jednu noc a během zítřka odejdete. A nesnažte se vzdorovat, já umím zabít jak samuraje, tak i dítě temnoty“, zamračila se.

„No tak, na co čekáte? Že se strašáci vrátí? Za mnou!“, rozkázala neochotně kouzelnice. Kami chytil Yuki za ruku, usmál a společně následovali kouzelnici ke světlům vesnice.

O několik mil dál liščí víla pokračovala v ničení všeho ve svém dosahu. Když najednou se zarazila a podívala se směrem k vesnici.

„Cítím životní sílu tímto směrem, vypadá to, že se tam nachází nějací tvorové. No. mám chuť někoho zničit…“, začala se smát a vydala se tím směrem. Nevšimla si ale, že ji někdo zpoza stínů stromů pozoruje.

Po delší odmlce tu máme pokračování Bojovníků míru od našeho klubového tvůrce, Žrouta! A opravdu stojí za to . Tentokrát s názvem…

Bouře

Lesem se nesl hluk bitvy. I když bylo všude slunečné počasí, v dáli se ozýval zvuk hřmění. Nad stromy byla vidět postava dívky s křídly. Ve své ruce držela moc z temné energie. Shlížela na mýtinu, kde byla její soupeřka.
Sia jí rudýma očima ten pohled oplácela. Pak o něco více vycenila své tesáky a neuvěřitelně rychle se odrazila od země. V mžiku byla vedle Ami, která na poslední chvíli stačila uhnout jejím pařátům, sápajícím se po její hlavě.

„Co to s ní je?“, nevěřícně hleděla Ami na přeměněnou oponentku, která jí už nepřipadala podprůměrnou kouzelnicí, ale nebezpečnou šelmou lačnící po její smrti. Sia se najednou zarazila a dlouhou chvíli koukala na anděla.

„Copak, už ti došlo, že mě nemůžeš porazit a budeš kapitulovat?“, vítězoslavně prohlásila Ami.

Liščí bojovnice jen dále sledovala svou soupeřku.

To už ale anděla znervóznilo a vykřikla: „O co ti jde? Chceš mě naštvat? Zničím tě hned teď a bude to.“

Najednou se Sie vyklubal na tváři úsměv.

„Nezatáhlo se nějak?“, jakoby se bavila s kamarádkou.

„Co? Jak teď…?“

Než stačila cokoliv říci, tak ji do hlavy trefil kus kamene. Temný anděl ztratil vědomí a obrovskou rychlostí padal k zemi. Když dopadla, ozvala se obrovská rána, doprovázená křupnutím. Liščí démon došel k ležící dívce, která ležela na zemi a vytřeštěníma očima koukala na mnišku.

„A ty sis myslela, že mě můžeš porazit. No, jak vidíš, tak ne, a jak je dobře známo, za chyby se platí. Sbohem.“

Po těchto slovech bleskurychle  padla na všechny čtyři a prokousla nebohé čarodějce hrdlo. Ta ze sebe vydala slabé zachraplání. Z krku jí tryskala spousta krve. Po pár vteřinách vydechla naposledy a zavřela oči. Sia se s úsměvem koukala na bezvládné tělo, když najednou začalo pršet a oblohu lemovaly blesky.

„A teď se světe třes, protože tě zničím“, vykřikla dívka, která už nepřipomínala mladou mnišku, ale vypadala jako propojení liščí bestie a člověka. Mnohem horší byl ale její stín, který se přeměnil na obrovské liščí stvoření za ní, zosobňující chaos a destrukci.

O kus dál sváděli bitvu panda a mladý velitel Stinných válečníků. Pro tuto chvíli ležel mistr panda nehybně na zemi. Avšak to byla jen zástěrka pro to, aby se nepřítel přiblížil natolik, aby na něj mohl zaútočit z blízka.

„Myslel jsem, že toho zvládneš více, ale k mému zklamání tě asi zabiji až příliš lehce…“, odvětil arogantně kouzelník a namířil na něj svou ruku. Z ní vyšlehla koule bílého ohně a při dopadu na cíl se všude zvířil prach. Po jeho opadnutí se mladík chtěl přesvědčit, že uspěl. Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že se zde Mitsuo už nenachází. S překvapeným výrazem hleděl na díru v zemi. Po chvíli se jeho obličej zkřivil bolestí a on padl bezmocně na zem.

„Je výhoda se naučit tlakové body na těle, že?“, řekl panda, který stál nad svým protivníkem. Ten jej bez možnosti pohybu pouze sledoval svýma vytřeštěnýma očima.

Panda pokračoval dál: „Neboj se, jen jsem ti paralyzoval pohybové středisko ve tvém mozku. Za půl hodiny se budeš moc pohybovat zase normálně.“

Chvíli mlčel, ale pak pokračoval: „Nevím sice, jak ses dozvěděl o mé minulosti, ale už jsem jiný člověk. Už nedělám ty věci, co jsem dělával. Můžeš se o to přesvědčit sám, jelikož tě teď nezabiji, jako bych to udělal kdysi. Ale musím tě varovat. Ještě jednou na nás zaútočíš a budeš ohrožovat mé svěřence, tak ti slibuji, že ti předvedu zbytek žoldáka, co ve mně ještě je.“

Posléze vytáhl ze svého opasku lavičku se zlatou tekutinou a nalil ji do úst mladíkovi. Ten bez možnosti odporu tekutinu neochotně spolkl.

„Odvar z Miastreky tě uspí na pár hodin, po probuzení budeš fit.“

Poté se otočil a odcházel směrem ke zvukům bitvy. Podíval se na zataženou oblohu, ze které se spustila průtrž.

„Jednou tě najdu a pak tuhle kapitolu svého života ukončím nadobro. Ať tak či onak.“, zvolal k nebesům a dal se do běhu.

U vchodu do jeskyně stála Natsuki, která nevěřícně sledovala meč rozpadající se jí v rukou. Pohlédla na mnicha, avšak ten byl ve smrtelném bezvědomí a tak nemohl něco takového způsobit. Z jeskyně vyšla mladá dívka s výrazem, který nevypadal ani jako výraz člověka, ale něčeho neživého. Jako panenky.

„Co jsi zač? Odstup nebo tě zabiji.“

Když dívka, která byla oblečena v černých šatech připomínajících panenčiny šatičky, nereagovala, stínová bojovnice se přemístila za ní a chytla ji kolem krku. Dívka se však ani nehnula a dále se dívala na rozpadlý meč na zemi. Natsuki dlouhou vteřinu nic nedělala, ale poté dívku povalila, až jí z dlouhých černých vlasů spadla mašle. Dívka ležela na zemi, ale stále měla neměnný výraz v obličeji.

Vražedkyně se jí už chystala dát pěstí, než však úder stačil dopadnou do dívčina obličeje, dívka potichounku s téměř nemrtvým hlasem vyslovila: „Yuki.“

V tu chvíli se nebohá bojovnice chytla za hlavu a začala naříkat.

„Co se to děje! To bolí, přestaň! Prosím, přestaň. Já nechci umřít, prosím…“, naříkala v pláči a bolestech svíjející se slečna. Poté upadla do mdlob. Dívka smutně pohlédla na dvě postavy ležící v bezvědomí.

„To je v pořádku. zlatíčko…“, ozval se za ní hlas a z jeskyně vystoupil mladík oblečen v šedé rozepnuté košili a kraťasech. U pasu se mu houpaly dvě dlouhé katany. Na hlavě měl krátké zelené vlasy a se smutným výrazem se díval na dívku před ním.

„Moc mě mrzí, že jsem nebyl dost rychlý, abych ti pomohl a ochránil tě.“

Svěsil hlavu a chytil ji za ruku. Pak ale zaslechl zvuky bitvy. Pohlédl do dívčiných nevinných očí a řekl: „Musíme teď jít, zlatíčko.“

Oba utíkali.

Mitsuo doběhl na mýtinu, kde se mu naskytl hrozivý pohled. Průtrž se změnila v děsivý liják, což podtrhovalo děsivost scenérie. To, co bylo dříve lesním paloučkem, se nyní proměnilo v pustinu bez stromů a rostlin. Na mnoho místech hořely kusy země a uprostřed chaosu stála obrovská silueta lišky, která ničila vše ve svém dosahuju. A pod liškou se nacházela smějící se liščí víla.

„Dobrý bože, odpusť mi, Sio, ale musím tě zadržet!“

Poté se rozběhl směrem k víle.