V půl jedné ráno ze sebe asi smysluplné ohodnocení nedostanu, i když tentokrát Vám ho můžu slíbit s čistým svědomím, a to jak můj (dělala jsem si poznámky!), tak i obohacení otázkami a odpověďmi dalších, kteří akci navštívili. Zde máte první část, název vypůjčený z jedné dnešní/včerejší lolita přednášky, přesně odráží obsah 
.
Domů jsem po celodenním pobíhání po akci dorazila před chvílí, nejlepší čas ze sebe vysypat vše, co nemůže počkat, co není zaškatulkovatelné do časů a místností. Jde o to, že na ADVík, jakožto i na další akce tohoto charakteru, jezdí každý otaku s očekáváním určitých zážitků. Nemyslím nic typu „tahle přednáška bude výborná, znám orga, navíc tam se mnou jdou super kámoši“, to nás samozřejmě provází též, ale mluvím o jiných zážitcích, těch, které si všichni slibujeme, věříme, že přijde Něco, co nás naplní, zaujme, obohatí, polhtí, Něco, co nechceme vědět předem, aby to neztratilo kouzlo, aby se to neponičilo přílišným očekáváním a plánováním.
Takovéto chvíle jsou dvojí. Jedna z nich přijde nenadále. Najednou je tady a my nemáme žádný čas uvažovat, prostě je Nic a najednou Ono, a my nemůžeme myslet, musíme jenom žít a snažit se dýchat a pak pamatovat a roky vzpomínat. Druhou z nich očekáváme. Nejsme si jí jistí, vidíme jen malé světýlko v dálce, hvězdu, podle které plujeme, maják, který nás vede. Netušíme, kam může vést, jaké možnosti otevírá, ale chceme se jí přiblížit, chytit ji, naplnit.
Já jsem na letošním ADVíku měla tu čest s oběma a proto, i když nejenom, nelituji, že jsem jela. Ta první se velmi podobala jiskřičce z roku 2008, stejná místnost, stejné téma, stejná radost, mocná a spojující, ten jekot, rvoucí se z plic, prýštící nadšení. Tuhle jsem využila naplno a přidám si ji k těm ostatním, protože od toho pro mě ADVík existuje, abych zažila něco, co mi jiné místo, prostředí, komunita dát nemůže. Té druhé jsem se vzdala. Začala jako každé světýlko, pomalu, nenápadně, neplánovaně, ale když konečně přišla možnost užít okamžiku, couvnutí a spokojenost z toho, že má staré já přeci jen není úplně zrezivělé.
Víte, nedávno jsem jednoho nejmenovaného člena klubu poslouchala, zrovna když manipuloval s pojmy „puberta“, „puberťačky“ a spol., ovšem ne z toho psychologického pohledu, nýbrž z postavení rádoby povzneseného dospěláka (tato osoba sice v pubertě není, ale dospělá též ne a ještě nějakou dobu nejspíš nebude ). Dneska to slovo bzučelo v hlavě i mě. I když už jsem stará na to, abych si točila svět kolem sebe a odsekávala rodičům, nejsem stará na zrychlený dech, nadšené pohledy, řev sirény dunící v hlavě, masu energie, která chce vyjádřit hromadící se radost, nervozitu a červené tváře. Dnes se mi to vrátilo, ty pocity, které jsem mívala dřív, dnes už nejsou důležité, jsem za nimi, dokáži žít bez nich, přesto jsem si je tak strašně ráda připomněla, ne ty připitomnělé puberťácké nanynky, ale šťastné puberťačení s hromadou šťastných lidí. Kya moe foeva XD!!!!
Děkuji .
Sia
