Takový malý vánoční dárek 
. Já buď prohrávám, nebo se směju jako psychopat XD, ale opět to má náboj a náběh na nějakou tu smrt, takže čtěte, hezky mi lajkněte ten odkaz a někdo byste už mohl napsat nějaký komentář 
…
Bojovníci míru
První boj
Saito se probudil a bleskově se posadil. Nad ním se skláněli Mitsua a Sia. Všichni se na sebe mlčky koukali, dokud se Saito nerozhodl vstát.
„Já byl v hlavním sídle nepřátel. A myslím, že za námi poslali nepřátelské jednotky,“ vydal ze sebe. Jen co to dořekl, otevřel se poblíž nich portál, odkud začali vyskakovat stinní válečníci. Za nimi pak vyletěla Ami a vyskočil Arashi.
„Támhle jsou. Pojďte, bojovníci, ukončeme jejich bídné životy!,“ se smíchem křičela Ami, když letěla jejich směrem. Bojové oddíly se řítily za ní.
„Co teď budeme dělat?,“ zaúpěl Saito
„Do lesa!,“ zavelel Mitsuo. Skupinka rychle vběhla mezi stromy a keře. Utíkali, co jim síly stačily, aby unikli nebo se alespoň skryli před pronásledovateli. Lapali po dechu, prodírali se křovinami, které jim způsobovaly malé šrámy, avšak jejich odhodlání bylo velké. Do vzduchu se vznesla postava s křídly a střemhlav se vrhla k zemi. Byla to Ami, která chytla Siu a rychle s ní odletěla mezi stromy.
„Musíme jí pomoci,“ vyhrkl pobledlý kouzelník. Nestihl ani zareagovat, když ho zezadu někdo popadl a uspal jej omamným plynem. Útočník poté utekl i s ním. Nyní stál osamělý mistr mezi stromy sám. Kolem něj se začali shromažďovat nepřátelé. Byl obklíčen. Všichni se na něj vrhli, aby alespoň někdo mohl zasadit smrtelný úder. Bleskově uchopil kus rovného klacku vedle něj a se slovem Shogeki s ním udeřil do země. Objevil se příval energie, který odhodil veškeré protivníky kolem něj. Na místě, kde se hůl dotkla země, vznikl malý kráter.
„Působivé, opravdu,“ tleskal na stromě mladík s hnědými vlasy, bradkou a masivními brýlemi. Mitsuo pevně sevřel klacek připraven na náhlý útok. Mladík však jen pokračoval dál.
„Říkal jsem si, kdy vás potkám. Slyšel jsem o tobě dost, mistře Mitsuo,“ řekl s podivným úsměvem ve tváři.
„Nepomatuji si, že bych tě někdy potkal,“ odvětil Panda, nespouštějící oči ze soupeře.
„Vy mě ne, avšak já vás vyděl mnohokrát. V mysli vaší zrůdnosti.“
Když si všiml, že na něj mnich jen nechápavě koukal, dodal: „V mysli zla, kvůli kterému jste opustil nebezpečný život žoldáka a uchýlil jste se do blahobytu Mnichů harmonie.“ V tu chvíli panda vytřeštil oči a zalapal po dechu.
„Jak to, že to víš? Jak to, že ho znáš?,“ vychrlil ze sebe Mitsuo.
„To vám teď říkat nebudu. A myslím, že pokud by se vaši učni o vaší minulosti dozvěděli, nejspíše by to u nich velice pošramotilo vaši pověst,“ zasmál se mladík.
„Shifuto!,“ vykřikl Mitsuo s rukama před sebou. Mladík se najednou objevil před ním s nechápavým výrazem. Mnich se ohnal klackem. Než však stačil dopadnout na soupeře, ten se objevil o kus dále.
„Poměříme své síly, když po tom tolik prahnete,“ usmál se. Sundal si brýle. Poté se kolem něj objevil rudý záblesk. Vlasy se prodloužily a zčervenaly. Oči se zbarvily do temně rudé. Z trika se stal černý dlouhý kabát, z jehož rukávů vysely ocelové řetězy.
Pusu zkřivil do zlomyslného úšklebku a vykřikl: „Metááááál.“
Pak se bleskovými kroky (rychlé cestování, při kterém oko protivníka není schopno zachytit pochyb nepřítele) blížil k pandovi. Pohyboval se v kruhu kolem Mitsua a pokaždé vyvolal kouli bílého plamene, kterou poslal na mnicha. Ten se na poslední chvíli vyhýbal. Avšak několik jej zasáhlo a vytvořily bolestivé spáleniny.
„Tohle nezvládnu dlouho. Musím něco vymyslet,“ řekl si Mitsuo, když mu kolem uší prosvištěly další dvě koule. O pár vteřin později ale ucítil neuvěřitelnou bolest v zádech. Bolestivě vykřikl a spadl. Pak si všiml, že nepřítel přestal útočit. Arashi pomalu vykročil ke svému oponentovi. Mezitím o několik kilometrů dále probíhal jiný nelítostný souboj – mezi Siou a Ami. Siin liščí stín dosahoval obřích rozměrů. Pomocí šlahounů vytrhávala ze země obrovské kusy země a házela je po andělovi, který létal v oblacích.
„To nic jiného neumíš? Copak jsi vážně tak slabá a neschopná?,“ smála se Ami, když se s ladností vyhýbala věcem určených k jejímu zasažení. Pak se vrhla rychle dolů a vystřelila z rukou výboj temné energie. Ten soupeřku zasáhl do hrudníku a odmrštil na velký kámen, do kterého narazila. Sia ucítila prudkou bolest v hlavě a z nosu jí začal stékat pramínek krve. Padla na všechny čtyři a těžce oddechovala. Ami k ní došla.
„Myslela jsem, že toho zvládneš víc.“ Avšak hned zmlkla, když zjistila, že její sokyně se začala smát. Znejistěla a vytvořila z temné hmoty meč. O krok ustoupila a přemýšlela, jestli má zaútočit či počkat.
„To jsem ti jen dávala šanci mě porazit,“ smála se šíleným smíchem Sia. Pomalu ji začala obklopovat zvláštní aura. Ami si všimla, že její liščí stín zastínil celou mýtinu, na které stály. Náhle Sie vyjel ze zad ocas, z hlavy ouška a z pusy malé tesáky. Napřímila se a otevřela své rudé oči. Zkřivila ústa a skočila směrem k protivnici.
Nedaleko odtud se u jedné jeskyně Saito probral z bezvědomí. Byl opřen o stěnu jeskyně. Podíval se před sebe, kde stál jeden z bojovníků stínů. Tedy stála, jelikož bylo patrné, že jím byla žena. Saito před sebou vytvořil štít. Ta se však objevila za ním a brutálním kopem mezi lopatky jej poslala k zemi. Mnich chtěl udělat jakékoliv zaklínadlo, které by mu v té chvíli pomohlo. Avšak než stačil cokoliv vytvořit, další mířený kop do místa jeho žaludku mu způsobil obrovskou bolest. Ztěžka dýchal a kroutil se na zemi.
Se zoufalým výrazem se podíval na útočnici. Z pusy mu vytékal pramínek krve. Najednou se soupeřka zarazila a stála. Pomalu si sundala masku a pohodila ji na zem. Saito pohlédl do očí Natsuki. Tedy s tím rozdílem, že její vlasy měly černou barvu noci. Její překrásné oči byly plné hněvu a zklamání. Mnich se pokusil vstát, ale než se postavil, útočnice ho uhodila do hlavy pěstí a on v bezvědomí padl na zem. Z posledních sil kolem sebe vyvolal kopuli štítu.
„Proč? Proč jsi mi to udělal?,“ zeptala se Natsuki se slzami stékajícími jí z očí. Chtěl něco říci, ale místo toho zachroptěl a z úst vyplivl krev.
„Tento štít ti nemůže vydržet navěky, ale já tě nechci zabít. Já tě musí zabít!,“ křičela v slzách.
„Tak… to… nedě-lej,“ vydal ze sebe jen taktak umírající mnich.
„To by mě mučili způsoby tak hroznými, že si to ani neumíš představit.“ dále naříkala.
Saito ucítil lehké mravenčení v rukou, které mu přecházelo do hlavy. Znamenalo to, že jeho síla na udržení štítu za chvíli zmizí. Začal se třást, jen aby mohlo udržet silové pole co nejdéle a mohl odvrátit nevyhnutelné. Začal cítit ve své hlavě prudkou bolest a nemohl dýchat. Náhle jeho štít zmizel a on zavřel oči.
„Omlouvám se, ale jinak to nejde,“ zaúpěla nešťastná bojovnice. Pak už jen vzduch prořízl svist meče.
