Po delší odmlce tu máme pokračování Bojovníků míru od našeho klubového tvůrce, Žrouta! A opravdu stojí za to 
. Tentokrát s názvem…
Bouře
Lesem se nesl hluk bitvy. I když bylo všude slunečné počasí, v dáli se ozýval zvuk hřmění. Nad stromy byla vidět postava dívky s křídly. Ve své ruce držela moc z temné energie. Shlížela na mýtinu, kde byla její soupeřka.
Sia jí rudýma očima ten pohled oplácela. Pak o něco více vycenila své tesáky a neuvěřitelně rychle se odrazila od země. V mžiku byla vedle Ami, která na poslední chvíli stačila uhnout jejím pařátům, sápajícím se po její hlavě.
„Co to s ní je?“, nevěřícně hleděla Ami na přeměněnou oponentku, která jí už nepřipadala podprůměrnou kouzelnicí, ale nebezpečnou šelmou lačnící po její smrti. Sia se najednou zarazila a dlouhou chvíli koukala na anděla.
„Copak, už ti došlo, že mě nemůžeš porazit a budeš kapitulovat?“, vítězoslavně prohlásila Ami.
Liščí bojovnice jen dále sledovala svou soupeřku.
To už ale anděla znervóznilo a vykřikla: „O co ti jde? Chceš mě naštvat? Zničím tě hned teď a bude to.“
Najednou se Sie vyklubal na tváři úsměv.
„Nezatáhlo se nějak?“, jakoby se bavila s kamarádkou.
„Co? Jak teď…?“
Než stačila cokoliv říci, tak ji do hlavy trefil kus kamene. Temný anděl ztratil vědomí a obrovskou rychlostí padal k zemi. Když dopadla, ozvala se obrovská rána, doprovázená křupnutím. Liščí démon došel k ležící dívce, která ležela na zemi a vytřeštěníma očima koukala na mnišku.
„A ty sis myslela, že mě můžeš porazit. No, jak vidíš, tak ne, a jak je dobře známo, za chyby se platí. Sbohem.“
Po těchto slovech bleskurychle padla na všechny čtyři a prokousla nebohé čarodějce hrdlo. Ta ze sebe vydala slabé zachraplání. Z krku jí tryskala spousta krve. Po pár vteřinách vydechla naposledy a zavřela oči. Sia se s úsměvem koukala na bezvládné tělo, když najednou začalo pršet a oblohu lemovaly blesky.
„A teď se světe třes, protože tě zničím“, vykřikla dívka, která už nepřipomínala mladou mnišku, ale vypadala jako propojení liščí bestie a člověka. Mnohem horší byl ale její stín, který se přeměnil na obrovské liščí stvoření za ní, zosobňující chaos a destrukci.
O kus dál sváděli bitvu panda a mladý velitel Stinných válečníků. Pro tuto chvíli ležel mistr panda nehybně na zemi. Avšak to byla jen zástěrka pro to, aby se nepřítel přiblížil natolik, aby na něj mohl zaútočit z blízka.
„Myslel jsem, že toho zvládneš více, ale k mému zklamání tě asi zabiji až příliš lehce…“, odvětil arogantně kouzelník a namířil na něj svou ruku. Z ní vyšlehla koule bílého ohně a při dopadu na cíl se všude zvířil prach. Po jeho opadnutí se mladík chtěl přesvědčit, že uspěl. Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že se zde Mitsuo už nenachází. S překvapeným výrazem hleděl na díru v zemi. Po chvíli se jeho obličej zkřivil bolestí a on padl bezmocně na zem.
„Je výhoda se naučit tlakové body na těle, že?“, řekl panda, který stál nad svým protivníkem. Ten jej bez možnosti pohybu pouze sledoval svýma vytřeštěnýma očima.
Panda pokračoval dál: „Neboj se, jen jsem ti paralyzoval pohybové středisko ve tvém mozku. Za půl hodiny se budeš moc pohybovat zase normálně.“
Chvíli mlčel, ale pak pokračoval: „Nevím sice, jak ses dozvěděl o mé minulosti, ale už jsem jiný člověk. Už nedělám ty věci, co jsem dělával. Můžeš se o to přesvědčit sám, jelikož tě teď nezabiji, jako bych to udělal kdysi. Ale musím tě varovat. Ještě jednou na nás zaútočíš a budeš ohrožovat mé svěřence, tak ti slibuji, že ti předvedu zbytek žoldáka, co ve mně ještě je.“
Posléze vytáhl ze svého opasku lavičku se zlatou tekutinou a nalil ji do úst mladíkovi. Ten bez možnosti odporu tekutinu neochotně spolkl.
„Odvar z Miastreky tě uspí na pár hodin, po probuzení budeš fit.“
Poté se otočil a odcházel směrem ke zvukům bitvy. Podíval se na zataženou oblohu, ze které se spustila průtrž.
„Jednou tě najdu a pak tuhle kapitolu svého života ukončím nadobro. Ať tak či onak.“, zvolal k nebesům a dal se do běhu.
U vchodu do jeskyně stála Natsuki, která nevěřícně sledovala meč rozpadající se jí v rukou. Pohlédla na mnicha, avšak ten byl ve smrtelném bezvědomí a tak nemohl něco takového způsobit. Z jeskyně vyšla mladá dívka s výrazem, který nevypadal ani jako výraz člověka, ale něčeho neživého. Jako panenky.
„Co jsi zač? Odstup nebo tě zabiji.“
Když dívka, která byla oblečena v černých šatech připomínajících panenčiny šatičky, nereagovala, stínová bojovnice se přemístila za ní a chytla ji kolem krku. Dívka se však ani nehnula a dále se dívala na rozpadlý meč na zemi. Natsuki dlouhou vteřinu nic nedělala, ale poté dívku povalila, až jí z dlouhých černých vlasů spadla mašle. Dívka ležela na zemi, ale stále měla neměnný výraz v obličeji.
Vražedkyně se jí už chystala dát pěstí, než však úder stačil dopadnou do dívčina obličeje, dívka potichounku s téměř nemrtvým hlasem vyslovila: „Yuki.“
V tu chvíli se nebohá bojovnice chytla za hlavu a začala naříkat.
„Co se to děje! To bolí, přestaň! Prosím, přestaň. Já nechci umřít, prosím…“, naříkala v pláči a bolestech svíjející se slečna. Poté upadla do mdlob. Dívka smutně pohlédla na dvě postavy ležící v bezvědomí.
„To je v pořádku. zlatíčko…“, ozval se za ní hlas a z jeskyně vystoupil mladík oblečen v šedé rozepnuté košili a kraťasech. U pasu se mu houpaly dvě dlouhé katany. Na hlavě měl krátké zelené vlasy a se smutným výrazem se díval na dívku před ním.
„Moc mě mrzí, že jsem nebyl dost rychlý, abych ti pomohl a ochránil tě.“
Svěsil hlavu a chytil ji za ruku. Pak ale zaslechl zvuky bitvy. Pohlédl do dívčiných nevinných očí a řekl: „Musíme teď jít, zlatíčko.“
Oba utíkali.
Mitsuo doběhl na mýtinu, kde se mu naskytl hrozivý pohled. Průtrž se změnila v děsivý liják, což podtrhovalo děsivost scenérie. To, co bylo dříve lesním paloučkem, se nyní proměnilo v pustinu bez stromů a rostlin. Na mnoho místech hořely kusy země a uprostřed chaosu stála obrovská silueta lišky, která ničila vše ve svém dosahuju. A pod liškou se nacházela smějící se liščí víla.
„Dobrý bože, odpusť mi, Sio, ale musím tě zadržet!“
Poté se rozběhl směrem k víle.
