Je to tadyyy 
! Tímto vám všem, čtenářům i ostatním přeju krásné Vánoce a prožití svátku, užijte si Silvestra a na Nový rok přemýšlejte nad vším, co si myslíte, že lze udělat jinak, ale dosud jste se báli! Já na to přišla pár týdnů před přelomem nového a starého roku, jak Žrout trefně vytušil v těchto kapitolách ! Bavte se 
!!!
Liška proti pandě
Mitsuo běžel, co mu síly stačily, jen aby se dostal co nejdříve ke své svěřenkyni a žačce. Hlavou mi přitom vířily myšlenky, jak silná Sia vůbec je.
„Jsem hlupák. Měl jsem to předpovídat, Siiny schopnosti jsou nezměrné a sám mistr Funo mě před nimi varoval. Sia je mladá a nechává se ovládat emocemi. Bohužel pro ní její emoce probouzejí něco daleko horšího, co se v ní ukrývá. A pokud to nad ní získá úplnou kontrolu, může zničit svět, stejně jako Deadus neboli Bůh smrti, kvůli kterému utíkáme, aby nebyl oživen!“, říkal si pro sebe a přitom přeskakoval poražené hořící stromy, které jakoby naschvál spadly přes cestu.
Čím víc se přibližoval k víle, déšť nabíral na intenzitě a bahno bylo čím dál řidší. I když byl vyčerpán z boje s Arashim, nezpomaloval, jelikož v sázce byl celý svět. Představa toho, že by toto nezvládl, ho ještě přesvědčila zrychlit.
Víla se smála a dívala se do nebe.
„Hoř, světe, shoř pro mě. Ničení, to je jediné, na čem záleží!“, řala do nebe a s každým jejím slovem protrhl nebesa blesk. Víla se smíchem sklopila zrak a v dáli uviděla, jak se k ní přibližovala postava.
Nejednou se jí ve tváři objevil vztek.
„Budeš další, do zemře mou rukou, Mistře.“
Liščí stín začal vytrhávat kusy země a kusy hořících stromů a házel je pandovým směrem.
Každý Mitsuův krok byl díky bahnu těžší, když se mu nohy do něj zabořovaly. I tak ale běžel dál. V běhu sledoval svou vzdálenou oponentku, díky čemuž si všiml předmětů, které její stín mrští jeho směrem. A jen taktak stihl odskočit před kusem obrovského kamenu, vrženém proti němu.
Avšak v úhybných manévrech musel rychle pokračovat. A i když byly předměty obrovské, viditelnost byla díky dešti mizivá. Někdy to byly jen vteřiny, než si panda všiml kusů země nebo stromů.
Mitsuova srst byla mokrá a jeho oblečení promočené, čímž byl o poznání těžší a nemohl tak dobře manévrovat. Na tváři se mi objevil náznak zoufalství, ale v mžiku je vystřídalo odhodlání zastavit osobu, na které mu záleží.
Jakmile Sia zjistila, že se k ní nepřítel stále přibližuje zařvala a její liščí obraz s hrůzostrašným zavytím zintenzivnil útok.
Mitsuo už byl téměř před kněžkou, ale před ním se díky síle liščího stvoření rozestoupila země a puklina se stále zvětšovala. I tak mistr na nic nečekal a v běhu se rychle odrazil od země a přeskočil onu puklinu. Jakmile dopadl, Sia po něm mrštila kámen. Mitsuo už se nestihl vyhnout a tak udělal efektivní otočku, v níž prackou odmrštil kámen zpátky.
Sia máchla rukou a svými drápky rozcupovala kámen na malé kousky. V tu chvíli se Mitsuo rozmáchl pěstí, mířeje na vílu. Ta nestihla rychle zareagovat a pěst ji odmrštila několik metrů vzad.
Liščí stín se ihned vrhl na pandu a snažil se ho zadupat do země. To mu ale nešlo, jelikož mistr se pod nohama proplétal s takovou lehkostí, že přecházel zrak.
Obří liška ho natolik zaměstnala, že úplně zapomněl na liščí vílu. Ta využila jeho nepozornosti a skočila mu po krku. Ten stihl zareagovat a dal si před sebe pracku, takže místo, aby mu víla prokousla hrdlo, tak se zakousla do jeho tlapy. I tak to bylo velmi bolestivé a Mitsuo zařval bolestí. Sia od něj bleskově odskočila a stála na místě. Liščí stín se také uklidnil a trochu se zmenšil. Mitsuo začal.
„Sio, prosím tě, zastav to šílenství. Vždyť jsi jedna z nás, tohle přece nechceš! Vzpomeň si na své přátele, na ty, pro které bojuješ, na ty, na kterých ti záleží.“
Mistr na ni s těmito slovy hleděl s největším soucitem, který dokázal vyvolat. Sia si na něj vlídně usmála a pomalu řekla.
„Děkuji, mistře, že jste mi ukázal lepší cestu a pomohl mi vzpomenout, proč tu jsme. A proto vám řeknu, že jakmile jsem vás kousla, přenesl se do vaší krve nebezpečný jed. A teď vám zbývá maximálně hodina života.“
Poté se začala opět strašlivě smát. Mitsuo vylekaně pohlédl na kousanec. Všiml si, že krev kolem rány bublá. Náhle zařval, neboť měl pocit, že mu celé tělo hoří. Svíjel se v bolestech a plácal sebou v bahně.
„Bohužel nejste moje první oběť, mistře…“, řekla a pohlédla směrem k bezvládnému tělu anděla, které se pomalu propadávalo bahnem.
„Nu což, jdu ničit, ale nejdřív…“
Pohlédla na dívku.
„Blesk!“, vykřikla a z nebe se spustila klikatá záře, která zasáhla tělo dívky. To začalo hořet. Poté se otočila na svého mistra.
Chvíli ho pozorovala ležící na zemi v bolestech a pak řekla: „Vy byste našel způsob, jak přežít a proto nebudu nic riskovat a zbavím se vás rovnou.“
„Blesk!“, vykřikla, jak nejhlasitěji mohla. Mitsuo pohlédl do nebe, kde se objevila záře. O vteřinu později jej zasáhl blesk. Sia se na místo opět koukla a na zemi bylo jen popel a ohořelý slaměný klobouk. Poté se ďábelsky zašklebila a se smíchem se pustila do dalšího ničení.
V daleké pevnosti stál Sasuke u křišťálové koule. Pozoroval celou událost se Siou. Od prvního napadení Ami až po finální konfrontaci s Mitsuem. Chvíli se stále díval do magické koule, ale poté rychle přešel ke dveřím a zavolal na strážného. Strážný se lekl, jakmile se dveře otevřely a v nich se objevil jeho pán, ozářen modrým plamenem, což byl v chodbě jediný zdroj světla. Ale rychle se vzpamatoval a bleskově se postavil do pozoru.
„Zavolej mi Kurayami, a to hned!“, vykřikl na něj dlouhovlasý bledý vladař. Strážce zasalutoval a vběhl do spletitého systému chodeb.
O něco později přišla mladá dívka s červenými vlasy do půli zad a šedomodrozelenýma očima. Oblečená v černém síťovaném triku, se tmavočervenou podprsenkou a červenými rukavicemi. Černá sukně ji končila nad koleny, zatímco velké černé boty s podpatky pod nimi začínaly. Byla lehce nervózní, protože nevěděla, co od ní pán bude očekávat.
„Náš plán nedopadl podle plánu a ukázalo se, že soška zmizela. Potřebuji, aby ses tam dostala a našla ji“, pravil Sasuke.
„Proč neřeknete Ami? Je to na rozdíl ode mě pravý anděl…“, řekla nejistě červenovláska.
„Ami je mrtvá a Arashi paralyzová, a než se zotaví, už může být pozdě.“
Dívka při tomto zjištění vyvalila oči a zalapala po dechu. Zlosyn však pokračoval.
„Ukázala se však ještě horší věc, a to že ta mniška, co zabila Ami, je ve skutečnosti hostitelka duše Flavulpa a to už je velký problém.“
S těmito slovy se sesunul na svůj trůn. Chvíli bylo ticho, kdy ani jeden ze dvou účastníků se téměř nehnul.
Poté dívka řekla tichým, ale odhodlaným hlasem: „Udělám, co budu moci, Pane.“
Poté odešla z místnosti do chodeb a mířila k portálu.
