A další 
Dítě temnoty
Déšť nepřestával a stále více znemožňoval dvojici mladých lidí prchat rychle. Onou dvojicí byla mladá dívka s dlouhýma černýma šatama, velkýma modrýma očima, velmi světlou pletí a obličejem, který jakoby ani nebyl lidský. Spíše patřil umělé figuríně či panence. To podtrhoval fakt, že na sobě měla dívka černé šaty plné krásných detailů. Vlasy jí zdobila velká černá mašle. Pro tuto chvíli ji ale nasáklé šaty velmi zpomalovaly a na jejím obličeji bylo velmi zřetelně možné vidět, i přes její velmi neživý výraz, že je velmi unavená.
Před ní běžel mladík s téměř stejně bílou pokožkou, ale jeho obličej hýřil emocemi. Měl krátké zelené vlasy a velké světlomodré oči (avšak ne tak jako jeho společnice). Na sobě měl pouze šedou košili a kraťasy. U pasu se mu houpaly dvě katany, které mu na rychlosti moc nepřidávaly, a kolem krku se mu houpal na řetízku divný symbol. Oba už uběhli několik mil a rychle se začala objevovat únava.
Dívka padla na kolena. Oblohu lemovaly blesky a hromy každou chvíli prolamovaly bubnování kapek. Mladík si všiml své společnice a rychle k ní doběhl.
„Neboj, zlatíčko, jsem u tebe. Pomůžu ti, jen ještě chviličku vydrž, prosím“, říkal chlácholivým hlasem, ale v jeho očích se zrcadlily slzy, když viděl svou lásku takhle trpět. Dívka stále měla stejně nemněný výraz, avšak nepravidelně a rychle dýchala. Po chvíli se chytila partnerovy ruky a ten jí pomohl vstát. Poté pokračovali v útěku. Po několika minutách běhu lesem konečně dorazili na jeho okraj. A před nimi se rozprostřela louka, na jejímž konci bylo několik světel.
„Koukej, světlo, určitě tam najdeme nějaké místo na odpočinek!“, řekl mladík s radostí a vyčerpáním v hlase.
Jelikož byli oba velmi vyčerpání, neběželi, ale šli rychlou chůzí přes promočenou louku. Jejich síly už byly na minimu a vpřed je hnala jen síla jejich vůle. Avšak najednou se mladík zarazil. Družka udělala to samé.
„Slyšíš to? Ten divný zvuk?“
Dívka jen lehce pokývala hlavou, aby svému partnerovy odpověděla. Ten se na ni otočil a vytřeštil oči. Rychle ji odstrčil z cesty a bleskově vytáhl katanu. Právě včas, aby blokoval útok sekerou. Tu držel strašák. Hadrový panák s kloboukem a rudýma očima sledoval mladíka. Jeho rozšklebená pusa najednou vydala děsivý zvuk.
Mladík jediným rychlým pohybem tasil druhou katanu a prořízl strašákův trup. Z něj začala vylézat mokrá sláma. To ale strašáka očividně nezpomalilo a začal ještě agresivněji útočit. Jeho lidský soupeř vykrýval jeho útoky, jak jen mohl, ale už by opravdu moc vyčerpaný. Pak tedy vzal poslední zbytek sil a několika rychlými máchnutími katanou rozsekal svého oponenta na kousky.
Hluboce oddechoval. Bohužel se za ním vynořil další strašák a zaútočil kopím dříve, než bojovník stačil zareagovat. Ten z instinktu zavřel oči a katany dal do obrané pozice. Náraz však nepřicházel a proto oči opět otevřel. Strašák stál strnulý proti němu a jeho tělo sebou škubalo.
Vedle mladíka stála jeho družka a s výrazem nevinné panenky držela slaměnou figurku v rukou. V její pomyslné hlavičce byla zabodnutá jehla. Dívka koukala na klepajícího se strašáka a pomalu zabodávala svou jehlu hlouběji do své figurky. Když jehla prošla skrz celou hlavu, ozvalo se křupnutí a strašák nehybně padl k zemi. Mladík se na dívku letmo usmál, ta mu odvětila svým nepřítomným pohledem. Oba si pak všimli, že k nim běží z okrajů louky minimálně dvacet těchto stvoření, která je chtěla zabít.
„Neboj se, já tě ochráním. I kdyby mě to mělo stát život.“
S těmito slovy si stoupl do směru běžících slaměných postav a zaujal bojový postoj. Najednou se v dáli od světel do vzduchu vznesla jiná postava. Měla křídla a rychle se vzduchem přibližovala k dvojici. Byla ve vzduchu neuvěřitelně rychlá a obratná. Mladíky byl připraven na jakýkoliv vzdušný i kouzelnický útok. Jaké však bylo jeho překvapení, když postava přelétla těsně nad strašáky a z kouzelné hole na ně začala sypat drobné věci, které se na ně přilepily a vybouchly.
Neznámá postava potom udělala ve vzduchu několik efektivních otoček a přistála kousek od něj. Pomalými kroky šla ke dvojici. Bojovník sklopil katany, ale byl připraven s nimi kdykoliv zaútočit, bylo-li by třeba. Vysoká slečna přišla až k nim. Mokré hnědé vlasy měla k lopatkám. Oči byly svítivě modré a pusa se kroutila do nepříliš laskavého tvaru. Oblečena byla do černého hábitu, jehož spodní část zdobila červená kytka s trny. Na zádech měla černý plášť.
V ruce držela velkou kouzelnou hůl stejné velikosti jako samotná kouzelnice. Na jejím spodku byli tři železné bodce zosobňující kořeny. Z vršku trčela koule, na níž byla stovka pampeliškových padáčkovitých semínek. Ovšem nejimpozantnější byla její křídla. Jedno bylo typické andělské, pokryté býlím peřím. Avšak to druhé bylo z černé kožené blány, podobající se démonickým křídlům.
Mladík se uklonil a řekl: „Děkujeme, že jsi nám pomohla.“
„Řekněte mi nějaký racionální důvod, proč nemám litovat toho, že jsem zničila svoje loutky na obranu mojí vesnice“, ironicky odpověděla kouzelnice.
„Ony na nás zaútočily, jen jsme se bránili!“, odvětil mladík prudce.
„A na co myslíš, že asi tak byly postavený? Aby vám uvařily čaj?“, vykřikla na něj.
Mladíka to zarazilo a nic neříkal. Kouzelnice si hluboce oddechla a promnula oči.
„Kdo aspoň jste, když jsem kvůli vám rozbila svoje strašáky“, s nepřívětivým výrazem se dívala na mladíka.
„Já jsme Kami, jeden z posledních samurajů. A tohle je… Doll.“
Dívka nepřítomným výrazem pohlédla na jejich zachránkyni. Kouzelnice lhostejným pohledem sledovala mladíka, ale jakmile se podívala na Doll, vytřeštila oči a rychle kolem sebe vyvolala zvláštní auru. Pak se ďábelsky usmála.
„A pročpak ji nenazýváš jejím pravým jménem?“
Kamimu spadla brada a Doll vytřeštila obrovské oči, takže vypadaly ještě větší, než byly.
„Že ano, Yuki, zosobnění temnoty, nemám pravdu?“
Při těchto slovech se Doll zalily oči slzami a zalapala po dechu.
„Jakto, že… To… Jak?“, samuraj ze sebe vydal a nemohl jak pokračovat.
„Klid, vážení, dokud mám kolem sebe tuto auru, tak můžu tvé jméno říkat kolikrát budu chtít a nic se mi nestane.
A jakto že o tobě vím? Jelikož mám úžasnou knihu o temných silách a tam je zapsáno, že temnota potřebuje nějaké tělo, ve kterém bude uvězněna, aby neuvrhla celý svět do věčné noci. Temnota je vždy přitahována k nějaké holčičce s magickým potenciálem a usadí se vní. Bohužel tím jí vezme schopnost řeči až na několik slov, včetně jejího jména, a pokud je její jméno někým vysloveno, stane se mu nějaké neštěstí, povětšinou něco hodně bolestivého. Ale jen málokdy smrtelného. Mimo to hostitelky vypadají jako panenky a jsou předem předurčeny. V knize je výpis hostitelek od úplného začátku až po dalších dvacet dalších generací po tobě.“
Kouzelnice mluvila s takovým zaujetím, že si ani nevšímala deště a blesků. Když skončila, zatřepotala křídly a opět zvážněla.
„Mé jméno je Mary a jsem kříženec anděla a démona, jsme velmi vzácná rasa“, pověděla jim.
„Potřebovali bychom nějaké přístřeší na noc a jídlo, nebudeme dělat problémy, slibuji“, řekl Kami.
Mary se zamračila a s vážným hlasem řekla: „Tobě klidně nějaké místo ve vesnici poskytnu, ale jí ne. Nechápej mě špatně, ale není dobré mít ve vesnici nositelku temnoty. Mohla by ji vymazat ze světa.“
Kami se ale hned útočně ohradil: „To by nikdy neudělala!“
„Ani nemusí chtít, ale to se někdy hostitelkám stává, že kolem nich se nedějí dobré věci!“, vykřikla na něj čarodějka. Samuraj svěsil hlavu a otočil se na Yuki. Ta na něj hleděla svým nemněným výrazem.
„Pojďme někam jinam, zlatíčko.“
Otočili se a šli do louky, ze které na ně zaútočily prvně strašáci.
„Počkejte!“, ozvalo se za nimi. Oba se otočili.
„Jen na jednu noc a během zítřka odejdete. A nesnažte se vzdorovat, já umím zabít jak samuraje, tak i dítě temnoty“, zamračila se.
„No tak, na co čekáte? Že se strašáci vrátí? Za mnou!“, rozkázala neochotně kouzelnice. Kami chytil Yuki za ruku, usmál a společně následovali kouzelnici ke světlům vesnice.
O několik mil dál liščí víla pokračovala v ničení všeho ve svém dosahu. Když najednou se zarazila a podívala se směrem k vesnici.
„Cítím životní sílu tímto směrem, vypadá to, že se tam nachází nějací tvorové. No. mám chuť někoho zničit…“, začala se smát a vydala se tím směrem. Nevšimla si ale, že ji někdo zpoza stínů stromů pozoruje.
