Doporučuju k tomu pustit Placebo – This Picture. Opět moc pěkné 
.
Brána
V promočené zemi před vchodem do jeskyně ležela nehybně dvě těla. Jedno patřilo mladému mnichovi harmonie, druhé pak stínové bojovnici. Sice vypadali, jako by už nežili, ale nebylo tomu tak. Alespoň prozatím.
Nacházeli se v astrální sféře. Oba pozorovali oblohu oné sféry a aspoň na chvíli zapomněli na všechno to zabíjení a smrt kolem nich. Natsuki nemohla spustit oči z úžasných tvarů, které barevná obloha vytvářela z mraků a par. Dokonce zapomněla i na čas a mnichova varování ohledně jejich návratu do těl. Když vtom ji ze snění vytrhl hlas patřící jejímu společníkovi.
„Slečno, už bychom raději měli jít. Přeci jen to bude jistější“, řekl mladý mnich.
„Oh. Pardon, nějak jsem se zasnila a ztratila pojem o čase. Omlouvám se…“, sklopila hlavu.
Mnich se jen usmál a řekl: „To se neomlouvejte. Sám jsem tu kdysi strávil mnoho času. Takže vím, jak tomuto místu člověk lehce podlehne.“
Poté ji chytl za ruku, ale ona se rychle vyškubla z jeho sevření.
„Moc se omlouvám, slečno. Já jen… To je jedno“, vydral ze sebe mnich.
„To nic“, odpověděla smutně bojovnice.
Poté oba mlčky pokračovali v cestě. Míjeli mnoho podivných věcí, počínaje kroutícími se stromy a konče šeptajícím potůčkem. Ale po celé cestě nenarazili ani na jednoho člověka nebo zvíře. Najednou ticho přerušil slečnin hlas.
„Moc se ti omlouvám, že jsem tě napadla a témeř zabila…“
Na chvíli se odmlčela a sklopila hlavu.
Poté ale pokračovala: „Já ale musela. Můj pán nakázal oddílu, ve kterém jsem byla já, abychom vás našli a zabili, a ten, kdo neuposlechne jeho rozkaz, ten bude ztrestán. A já mu hodně dlužím. Protože mi zachránil život pod podmínkou, že mu budu sloužit.“
Poté přestala mluvit, protože se jí začal třást hlas, pohlédla na mnicha a z hnědých očí jí tekly pramínky slz.
I přes téměř vynechávající hlas pokračovala dál. „Já vím, že je zlý a že mu na mě nezáleží. Jsem přeci jen jeden z jeho vrahů, někdo nahraditelný. Ne jako jeho kapitáni a generálové. Jen pěšák. A je mi moc líto, že ten, kdo se ke mně chová nejlépe za celý život, je ten, koho jsem musela zabít.“
To už však hlas ztratila úplně a začala plakat. Podlomila se jí kolena a ona se posadila na své nohy. Obličej zabořila do dlaní a plakala.
Mnich si vedle ní klekl a řekl: „To je v pořádku, slečno Natsuki. Já to chápu. I já to neměl lehké a nebýt mnichů harmonie, kteří mě přijali do svých řad, bych možná ani nežil. A za nic vás neobviňuji, jen posloucháte rozkazy.“
Natsuki se na Saita podívala uslzenýma očima, jakoby koukala na nějaký přírodní zázrak.
Saito však pokračoval dál: „Ale pokud jsou na vás opravdu tak zlí, tak se k nám přidejte a cestujte s námi. U nás nebudete nahraditelná. U nás budete součást našeho týmu. A já vím, že vás ostatní přijmou stejně jako já.“
Všechno, co řekl, bylo tak neuvěřitelně přesvědčivé a upřímné, že tomu mladá vražedkyně ihned uvěřila. Aby také ne, když její vlastní spolubojovníci k ní byli tak odtažití a podezřívaví, že si připadala, jakoby k nim ani nepatřila. A když něco potřebovala, všichni k ní byli chladní a nic pro ni neudělali, nikdo, komu by se mohla svěřit, a proto se začala na tom hrozném místě bavit s dušemi padlých.
A když tam předevčírem poprvé uviděla tohoto mnicha v jeho astrální podobě (a spletla si ho s duší), něco jí prozrazovalo, že bude o dost přívětivější než ostatní.
Mnich jí opatrně, s vřelým úsměvem, setřel slzy z očí a ona mi padla kolem krku a rozplakala se.
„Neplačte, slečno, to je v pořádku“, uklidňoval ji mnich.
Po chvíli si Natsuki opět stoupla a řekla: „Děkuji, že jsem se vám mohla svěřit. Já jen, že jsem se žádnému člověku nemohla svěřit se svými problémy. Děkuji…“
„To je v pořádku“, řekl vlídně mnich, „pojďme pokračovat.“
A společně vyrazili dál po kroutící se cestě k bráně. Cesta probíhala v klidu a oba si povídali o všem možném. A Natsuki byla šťastná, že konečně nalezla někoho, ským si může být blízká. Moment, co když mě chce jen využít? Co když mi chce také ublížit?, začala uvažovat a pohlédla na vřelou mnichovu tvář. Ne, to ne. Poznám, kdy člověk myslí věci vážně a kdy jen blafuje, rychle zapudila ony myšlenky.
„Děje se něco? Vypadáte ustaraně, Natsuki“, otázal se mnich.
„To je v pořádku. Nic se neděje“, usmála se Natsuki. Chvíli si jen tak vyměňovali úsměvy, když vtom došly k podivné bílé bráně, ve které byla bílá záře.
„Tak jsme na místě. Teď stačí jen…“
„Tudy nikdo neprojde!“, ozval se tajemný hlas.
Oba se bleskově otočili po směru hlasu. Před nimi stála ženská postava. Kůži měla šedou a na ramenou modré tečky. Místo vlasů měla dvě obrovské rohy, vyrůstající z čela. Pod jejich kořeny se nacházely dvě černé oči. Rty měly fialovou barvu. Na rukou měla obrovské drápy, které měly kolem dvaceti centimetrů. O málo kratší byly na jejích nohách. Ze zad jí vyrůstal obrovský šedý ocas. Oblečena byla pouze v bílé dlouhé sukni, sahající jí až po kotníky.
„Astrální démon…“, řekl s nechutí Saito a na démončině tváři se objevil temný úsměv.
„Ano, a vy se stanete mojí potravou. Vysaji z vás všechnu spirituální sílu, kterou máte!“, začala se démonka smát.
Saito instinktivně vyvolal kolem něj a jeho společnice štít. Démonka se k nim pomalu blížila.
„Tvůj štít…“
Namáčkla se na vnější stranu energetické kopule a prošla skrz.
„…je mi vážně k smíchu.“
Saito tedy štít zrušil a vytvořil energetickou kouli, kterou vystřelil na onu bytost. Bohužel ta jen tak mimochodem zvedla svoji dlaň s pařáty a kouli chytla. Znuděně její sílu několikanásobně zvětšila a vystřelila zpět. Mladý mnich jen vytřeštil oči, než do něj čistá energie narazila a odmrštila jej několik metrů dozadu.
Mnich zařval bolestí a dopadl na záda. Vražedkyně se rychle dostala k ní a provedla mistrný výpad svou dýkou na krk bytosti. Ta se ale rychle vyhnula a z rukou vyvolala mrazivý oblak, přímo na nebohou bojovnici. Ta ale neváhala, dala k sobě rychle ruce, něco potichu zašeptala a proběhla obrovskou rychlostí mrazivým oblakem, bez sebemenší újmy. Démonku to zaskočilo a toho Natsuki využila a prosekla jí dlaň.
Démonka rychle odskočila a naštvaně zasyčela. Natsuki ale na nic nečekala a zopakovala útok. Než však stihla seknout, démonka ji vrazila pařáty do břicha. Natsuki vytřeštila oči bolestí a překvapením a vydala ze sebe tiché zaúpění. Démonka druhou dlaní ovinula vražedkyni kolem krku. Natsuki neúspěšně popadala dech a kulila očima.
Démonka se zlověstně usmála a řekla: „Neboj se, tebe zabiji také, ale až později.“
S těmito slovy vytrhla své pařáty z břicha nebohé slečny a odhodila ji. Natsuki s obrovskou ránou dopadla na zem a vykřikla bolestí. Poté se podívala slzícíma očima Saitovým směrem. I přes velké popáleniny se plazil k ní, aby ji pomohl. To ho ale chytila démonka. Zvedla ho za krk stejně jako vražedkyni před tím.
„Ty budeš první, kdo zemře!“, začala se smát démonka.
„Já… tě… po-porazím!“, vydal ze sebe s potížemi kouzelník. Démonka se smála.
„Ty mě porazíš? Teď bys neporazil ani mouchu, natožpak mě.“
Poté se přestala smát. Kolem ní se vytvořila smaragdová záře, která začala pohlcovat bílou záři kolem mnicha.
Mezitím v Agnionu pokračoval boj dvou existencí. Liščí víly, která měla v sobě duši Flavulpa, a podivného mladíka, který vypadal jako divoké zvíře.
Ten už ale byl velice zraněný a víla měla navrch. Siin obrovský liščí stín se snažil zadupat mladíka do země, ale ten se vždy na poslední chvíli vyhnul.
Je to těžší, než se zdálo. Ta liščí dáma je silná až moc. Navíc ten silný déšť mi také zrovna nepomáhá. Měl hned někam odběhnout a dál si chvíli pauzu. A potom, až bych nabral dech, vymyslím, jak ji porazit, běhaly mu hlavou myšlenky. Nedaleko od něj si všiml zlomeného stromu, který nehořel nebo který díky dešti byl už uhašen. Svým dlouhým jazykem se zachytil o jednu z jeho větví a vymrštil se na ní. Právě včas, aby ho minuly drápy víly.
„Neboj se, za nedlouho se vrátím a pak to dořešíme“, řekl uštěpačně neznámý, vymrštil se a zmizel v části lesa, která byla relativně netknutá destrukcí.
„Jestli přijdeš znova, tak nebudu tak milostivá jako teď a zničím tě bez slitování!!!“ řvala Sia směrem, kterým zmizel. Poté zavrčela a vyrazila k vesnici, kterou měla v plánu srovnat se zemí.
