Honey and Clover
Hachimitsu to Kurōbā
„Jak daleko můžu jet, aniž bych se ohlédl?“
„…má nenaplněná láska nějaký význam?“
Uvádět recenzi vybraného díla citací sice může působit jako donebevolající klišé, ale neodolala jsem, protože dvě výše zmíněné věty tak nějak navozují atmosféru Medu a čtyřlístku. Jejich autorem je Yūta Takemoto, student tokijské umělecké univerzity. První a poslední záběry celé série sice směřují na něj, přesto o něm nemůžu mluvit jako o hlavní postavě. Tu nejpodstatnější roli zde totiž hraje život, se všemi náhodami a zákruty, které svým svěřencům předhazuje.
Takemoto, Mayama, Morita, Yamada a Hagu, pětice základních charakterů, kolem které se děj otáčí. Všichni chodí do stejné školy, chlapci bydlí společně na ubytovně, Yamada s rodiči, jimž občas vypomáhá v jejich obchodě, Hagu-chan žije se svým bratrancem, jejich učitelem jménem Hanamoto. Postupně se k nim přidávají další a další (a žádný neubývá, což mi vyjímečně dělalo velkou radost), protože příběh se odehrává během několika let. Začínáme příchodem Hagu-chan, jež doposud žila na venkově, kde se sice mohla věnovat kreslení dle libosti, ale nikdy nepoznala štěstí, pramenící ze společnosti přátel. Její bratranec pochopil, že ji to ničí, proto si ji odvedl s sebou a představil svým svěřencům. A odtud se pomalu začínají odmotávat spletité nitky – Takemoto okamžitě podlehne jejímu nevinnému kouzlu, Morita též, ovšem poněkud jiným způsobem (dobře, poněkud šílenějším, nejdřív se chová jako posedlý a pak je to horší a horší, no není podezřelé dělat o někom, koho znáte týden, webové stránky?). Další milostný zádrhel prožítá hrnčířka Yamada, k zbláznění milující Mayamu, který však své srdce věnoval jiné ženě, i když zatím mu do něj jsou vráženy jen střepy jeho rozbité snahy. Problémy nezpůsobuje jen láska, ale také školní povinnosti a nedostatek jídla (ano, protože než jíst Yamadiny pokusy o zdravou stavu, to radši držet hladovku), dospívání a rozhodování. Přelom. Stárnu, vystuduji, a… Co pak? Jaký dám svému životu smysl? Můžu skutečně prostě jenom… pokračovat dál?
Nechci ve vás vyvolat dojem, že tenhle kousek navazuje na další z řady těch typických školních anime s uječenými a rudnoucími slečnami a úchylnými chlapci, co jim sbírají učebnice nebo zvedají sukně. Ano, je to anime ze školního prostředí, ale zároveň se absolutně vzdaluje všemu, co tohle téma obvykle reprezentuje. Proč? Je uvěřitelné. Vy to cítíte, chápete, prožíváte, smějete se a doufáte, že to dopadne tak, jak má, i když si vlastně, stejně jako hlavní hrdinové, neuvědomujete, jak že to vlastně má skončit. Když nebudete brečet, jste nájemní vrazi nebo lidé bez srdce. Nebo jste mu dokonale porozumněli.
Tak koho si zamilujete? Hagu-chan je krásná, bezprostřední, silná, je sen, je Mouse. Hlásím se k těm o mně kolujícím pomluvám, že zrovna neholduju ženským hrdinkám, doposud mě vlastně zaujaly jen dvě, z toho jedna netuším proč (Yuffie z Code Geass a Layla z Kaleido star), ale Hagu je… Nemůžete ji nemít rádi, to není fér, je to proti pravidlům. Mayama, klidný a inteligentní, schovávající se za vybudovaným postem chladného elegána, uvnitř citlivý a tak nějak… Yamada, kapitola sama pro sebe, zákeřná bojovnice za své slovo (kope, kam se dá, takže doporučuju vše odkývat a hlavně chválit její kuchyň), možná příliš lítostivá, ale přátelská, možá příliš nechápavá, ale hodná. Morita, o něm nemá snad cenu mluvit, Morita nepopsatelný, Morita živel, Morita, stojící ve vanoucím větru naproti Hagu-chan, Morita, ujídající všem jejich zbytky potravy, ten, co má zámek (v rozpadajícím se domě) na několik hesel a velmi výdělečné a velmi záhadné práce, kvůli nimž často opouští školu uprostřed zkoušek a likviduje tím učitelský sbor. A nakonec Takemoto, pátrající, zoufalý, nádherný v tom svém nechápajícím pohledu na budoucnost, milý Takemoto. Přítel.
Tohle anime je krásné. Melancholické, naplňující, ty, které chytne, už ze svých osidel nepustí, a ty, co chytne méně, u sebe udrží jejich zvědavostí, jak to tedy dopadne. Miluju Honey and Clover celou svou dětskou duší, pokud vás ani tohle nemotivuje, stejně se na něj podívejte a vyvraťte mi to.
Grafika: 5/5 Nenašla jsem chybu. Nemám natolik vytříbený vkus, abych mohla soudit kvality zpracování, ale všechno jsem shledala tím nenapodobitelně nevtíravým způsobem krásné (třeba Moritu nebo mizející lístky sakur), že nemůžu hodnotit jinak.
Hudba: 4/5 Sedí. Opening ani ending nepřekvapí, ale klavírní zpracování titulní písně zní v těch správných chvílích, navíc jsou obě série plné hudby s dokonalými texty a podbarvujícími melodiemi.
Příběh: 5/5 Myslím, že jsem dostatečně vysvětlila proč. Zapůsobilo to, víc asi nemám co dodat.
Honey and Clover, serie 1 – 26 dílů
Honey and Clover, serie 2 – 12 dílů
Vydalo studio J.C.Staff (Azumanga Daioh, Spiral, R.O.D., Zero no tsukaima…)
Sia, 2010
Se zhruba dvouletým odstupem se mé myšlenky k tomuto anime vrací stále častěji. Ne snad proto, že bych měla až tak málo času XD, spíše si říkám, že s ubíhajícím časem a změnou prostředí je mi Honey and Clover ještě bližší než před tím. Zatímco během prvního shlédnutí jsem měla deprese až do sklepa (Mimochodem, Já jsem se vás nezeptala, jestli máte sklep…), teď by mi naopak náladu s největší pravděpodobností výrazně zvedlo. Neboť dříve jsem to vnímala s lítostí, přišlo mi, že život je k hrdinům zbytečně nefér a oni všichni tak nějak stále trpí, i když to jsou drobnosti, tak i ty, pokud se kumulují příliš dlouho, dokážou ničit. Teď mám spíš pocit, že pointou vůbec nebyly ty ztraceně-melancholické pohledy, pořezané ruce a zapomenuté lásky, ale vůle pokračovat. A je jedno, tak zoufale se hrdinové tvářili, stejně se vždycky zvedli a šli dál, protože to prostě jde a když si na to člověk přijde a přestane se pořád hrabat v sobě a začne něco dělat, tak to půjde I jemu 
. Pořád je to jedno z nejlepším anime, se kterými jsem kdy měla tu čest, a jsem moc ráda, že se pomaličku můžu vyvíjet s ním…
Sia
